Černá Hora (Montenegro)

Černá Hora je malá evropská země, donedávna zmítaná válkou…

Název CZ: Černá hora
Název ENG: Montenegro
Originální název: Crna Gora
Hlavní město: Podgorica
Počet obyvatel: 684 736
Rozloha (km2): 14 026
Hustota osob/km2: 105,8
Umístění: východní Evropa
Sousedi: Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Jugoslávie, Maďarsko, Rumunsko
Úřední jazyk: srbština
Gramotnost: 93,2 %
Náboženství: pravoslavní (65%), muslimové (19%)
Národnostní složení: Srbové (62%), Albánci (17%), Černohorci (5%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, CE, OBSE
Měna: jugoslávský nový dinár (YUM)
Kurz (Kč): 100 dinárů = 35,927 (25. 8. 2005)
Časové pásmo: UTC +1, SEČ
Mezinárodní zkratka: YUG
Doména (internet): .yu
Předvolba (telefon): 00381, 0038111
mobil: 003816
Ekonomika: Inflace kolem 10%, nezaměstnanost pod 30%, zahr. dluh 13,9 mld. USD.
Hlavní odvětví ekonomiky: průmysl, zemědělství
HDP (USD): 24,54 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 2 400
Vodní plocha (km2): 25
Velká města: Novi Sad
Hlavní řeky: Dunaj
Moře: Jaderské moře
Podnebí: mírný pás, subtropický pás
Úhrn srážek: na severu 600mm a na jihu až 1100 mm, extrémně i kolem 4000 mm
Roční teploty: průměrně -1°C (v zimě) až 22,3°C (v létě)
Reliéf: většina území je hornatá; řeky tvoří hluboké kaňony
Flora: lesy mírného pásu, subtropy
Fauna: jelen, medvěd hnědý
Využití plochy: orná půda (40%), pastviny (22%), lesy (16%), ostatní (22%)
Zajímavosti (architektura):
Zajímavosti (příroda):
Popis státu:
Historie:
Těží se hnědé a černé uhlí, ropa, zemní plyn, železná ruda, olovo, baryl, chróm, antimon a bauxit. Pěstuje se obilí, sója, cukrová řepa, tabák, ovoce a zelenina. Chová se skot, ovce, prasata, drůbež, koně.
Vývoz: potraviny, suroviny.
Dovoz: potraviny, spotřební zboží, suroviny, paliva, stroje, dopravní prostředky.
Hlavními obchodními partnery jsou Řecko, Jugoslávie, Maďarsko, Rakousko, Itálie, Německo.



Černá Hora pobřežím k Albánii (Z Igala po Ulcinj podél pobřeží k Albánské hranici na kole): Očima cestovatele...

Hradec Králové - Brno - Bratislava - Györ - Veszprém - Balaton
27. srpna 2004 (autem 495 km)

V pátek odjíždíme za deštivého počasí rovnou z práce již sbaleni a s koly na střeše až v 11:40 hodin. V podstatě nemáme dnes za cíl dojet do konkrétního cíle. Jen chceme dojet co nejdál. Z Brna do Bratislavy jedeme vedle dálnice, neboť ani jednu známku nemáme a kdoví, zda se budeme tudy vůbec vracet při zpáteční cestě. S plnou nádrží benzínu a k tomu ještě 68 litrů v lahvích nějaký čas vydržíme.

Do Maďarska jsme vjeli přes hran. přechod Rusovce - Rajka a cesta Maďarskem byla příjemná a ubíhala velmi rychle. Trasa vedla přes Mosonmagyaróvár a Györ. V pohoří Magas-Bakony byl pohyb pomalejší. Nejvyšším bodem této náhorní plošiny je 709 m vysoký Köris. Toto pohoří by samo o sobě stálo za podrobnější turistickou návštěvu. Ale nic, sjíždíme dolů do správního města Veszprém a před námi se rozkládá širá pláň Balatonu. Je podvečer a Slunce zapadá s naším příjezdem k břehům jezera. Hledáme vhodný kemp na přenocování. Je jich tu logicky dost. Problém se zdál být ve formě placení. Platební karta není akceptována a HUF peníze nemáme. V peněžence jsou jen €ura, Kč a několik stovek PLN. Nakonec jsme platbu za tu jednu noc různými machinacemi dali dohromady. Dvě osoby, stan a auto na jednu noc přijde na 2800 Ft, což je 390,- Kč. No nic levného na pouhé přespání. Účet je zde. Kemp je přímo na břehu jezera u obce Balatonakarattya.

Balaton - Pécs - Osijek - Sarajevo - Foča - Trebinje - Herceg Novi
28. srpna 2004 (autem 885 km)

Ráno vstáváme už v 6:30 hod, abychom vyrazili co nejdříve. Brány kempu opouštíme v 7:30 hod. Čeká nás mnohem delší úsek než včera a to nevíme, jaké bude dobrodružství skrz Bosnu. Chvíli jedeme podél břehu Balatonu a v obci Siófok odbočujeme a směřujeme dál na Pécs do jižního Maďarska. Z Pécse je to na hranice s Chorvatskem pouhých 30 km. S cílem překročit hranice v Dráva Szabolcs (H) na Donji Miholjac (HR) jsme těsně před hranicemi vykázáni zpět. Důvodem je oprava mostu přes hraniční řeku Drávu. Výluka končí 1. listopadu. Opravdu nás nenapadlo zjišťovat si předem průjezdnost hranic. Mladá celní úřednice nás odkázala východněji na další hraniční přechod Mohács (H) - Udvar (HR). Zajeli jsme si tak zbytečně 30 km a hlavně ztratili 45 minut času. Příště budeme jistě chytřejší a před odjezdem zjistíme situaci.

Konečně vjíždíme bez problémů do Chorvatska. Budeme muset svítit, přestože je poledne. Ouřadové tu zavedli povinnost svítit celoročně přes den, zde, v zemi na jihu Evropy plné slunce. Zákon vyšel před pouhými 3 týdny. Jsme ve východní Slavonii, úzkého pásu území, které ukořistili chamtiví Chorvaté od Srbů při posledním předávání, někdy v roce 1994. Všude samé novostavby a dál se staví nové domy. Jsou tu samé objížďky a jede se velmi špatně. Prakticky tu neexistuje značení a jen občas se objeví nenápadná směrovka Osijek - správního střediska východní Slavonie. Díky stálým objížďkám je to navíc ztížené tím, že intuitivní cesta na jižní světovou stranu mnohdy končí objížďkou nebo přikázaným směrem úplně jinam, kam nechceme.

Tímto způsobem se dostáváme přes Vinkovci k hranicím s Bosnou a Hercegovinou (BiH). Tu překračujeme v Županja (HR) - Orašje (BiH). Kousek za hranicí v Lončari je benzínová pumpa. Mají tu Bleifrei 95 v ceně 1,47 KM/litr (kurs 2 KM = 1 €uro = 32 Kč). Bohužel platili jsme v €urech a přišlo to drobek dráž. Cena v ČR za litr Naturalu 95 je v této době 27 Kč. Měnou v Bosně je oficiálně KM = konvertibilní marka, která je náhradou za zrušenou německou marku. U nás ji dokonce pro letošní sezónu nakoupila jediná ČSOB. Je odpoledne a my jedeme nížinatou severní Bosnou. Kolem silnice jsou umístěné cedulky s nápisy " PAZI - MINE ! ". Celkem logicky to lze pochopit vzhledem k oblasti, kde se pohybujeme, jako "Pozor - miny !" Po 80 km rovinatý charakter oblasti střídá kopcovitá krajina se zdravými, převážně jehličnatými lesy. Provoz se tím značně zpomaluje a za táhnoucími se nákladními automobily je jízda dlouhé kilometry utrpením. Často se tvoří dlouhé kolony vozidel. Policajt je v každé 3. vesnici v terénu a buď měří nebo častěji jen tak hledá přivýdělek do vlastní kapsy. Měli jsme ohromné štěstí, že jsme unikli pozornosti těmto melouchářům. Je totiž naprosto běžné, že v Srbsku a zejména v Bosně vyžadují peníze za nic, prostě jen tak na přivýdělek. Není to moc, třeba jen 5 až 10 €uro, ale proč, že ? Pokud nezaplatíte, počkáte si na kraji silnice s velmocným a samozákonodárným policajtem pár desítek minut. Stejně to nevydržíte a zaplatíte. Nechcete přece přijít o drahocenný čas vaší dovolené. Ti z vás, kdo nejste dobrodruzi jako my a máte na pobřeží už něco zajednáno na čas, tak vyměknete už za pár minut. Nebudete první a zajisté ani poslední. Pozor - o této zkušenosti píšu níže, ovšem při jízdě na kole v Kotorském zálivu ! Ale vraťme se nyní k trase. V podvečer přijíždíme do Sarajeva - hlavního města Bosny a Hercegoviny. Město leží v kotlině a zasahuje na svahy kopců. Jsou tu mešity. Opět je tu stejný problém jako ve Slavonii. Pokud nechcete jet zrovna na Mostar, tak máte jednoduše smůlu, protože ukazatel jinam stejně žádný není, natož hledat výpadovku na Foču. Bloudili jsme "pouhých" 20-30 minut, ovšem tentokrát se nám vyplatilo vsadit na jízdu za nosem přímo na jih. Za Sarajevem dál už nebylo kam zabloudit, protože silnice vede nádherným malebným údolím, vedle bystřiny s vodopády a není kam dlouhé kilometry odbočit. Skutečně se nám nyní otevřela ta nádherná divoká Bosna. Je asi 19 hodin a přemýšlíme o noclehu v této překrásné divočině ve stanu. Když tak jedeme krajem dál, slunce postupně zapadá a spolkla nás temnota. Je jasno, výrazně se ochladilo, měsíc v úplňku. Jsme v necelých 1000 m.n.m., 40 km za Sarajevem. Děláme krátkou přestávku u řeky mezi skalami daleko od civilizace. Silniční provoz je tu minimální. Možná se to zdají být romantické okamžiky. Od toalety mě však vyrušily zvláštní zvuky a neidentifikovatelné pohyby v pozadí. Byl jsem rád, že jsem mohl znovu zalézt do vyhřátého auta. Po ujetí několika kilometrů jsem to konečně viděl. Začali jsme potkávat vyhladovělé zdivočelé psy, co se toulají nocí po lesích a okrajích cest a shánějí nejspíš potravu. Možná bych nad tím jen mávl rukou, kdyby to nebylo tak daleko od civilizace a tak často. Kdepak - stan rozbalovat nebudeme, ani za nic. Ti psi nebo co to je, to nás úplně rozhodilo. Takoví zrzavý, někdy hnědý zvíře, co vykukuje hlavou z příkopu do silnice nebo ji občas přeběhne před světly reflektorů, kdepak, to nemáme zapotřebí, brrrr. Byli jsme tedy nuceni přejet Dinárské Alpy ještě v noci a přespat někde před Trebinje. Těch 150 km do Trebinje nevypadá sice tak moc, ale při průměrné rychlosti 40 km/h je to věčnost. Navíc nás ještě v průsmyku zastavila 7 km dlouhá objížďka upravená jen buldozerem s 10 cm kameny ze skal. S koly na střeše jsme to jeli 40 minut. Když jsme sjížděli z hor kolem jezera Bilečko do Trebinje, byla už půlnoc. Rozhodli jsme se pokračovat dál a zbylých 50 km už dorazit, vždyť hranice s Černou Horou jsou pouhých 25 km poblíž Národního parku Orjen (mapa zde). Na hranicích nebyl téměř žádný provoz, ale vznikl problém s papíry od auta. Trvalo asi 25 minut, než nás po dlouhém váhání vpustili do SCG (Srbsko a Černá hora). Pro jistotu nám celní úřednice dala razítko hran. přechodu Sitnica. Zcela vyčerpaní jsme sjížděli ze skal v kilometrové výšce do pobřežního města pod námi - Herceg Novi. Konečně u moře. Je krátce po jedné hodině noční a projíždíme městem a hledáme nocleh. Nakonec jej nacházíme v kempu Zelenika ve stejnojmenné obci východně od Herceg Novi. Brána je otevřená. Vjedeme tedy dovnitř a ihned rozděláváme stan. Usínáme ve 2 hodiny.

První den - 29. srpna 2004 (na kole 62 km)
Srbsko a Černá Hora: Herceg Novi - Bijela - Kamenari - trajekt - Lepetane - Budva - Petrovac - Buljarica

Ráno nás probudilo vedro ve stanu, když se slunce do něho opřelo. Bylo asi 9 hodin. Jen co jsem vylezl ze stanu, objevil se tu majitel kempu. Zjistil, že mu přibyli hosté a je třeba kasírovat. Noc nás tu přišla kompletně na 8 €uro včetně auta. Domluvil jsem se s ním, že bychom tu rádi nechali na 6 dnů auto zaparkované a dále pojedeme jen na kolech. Nic za to nechtěl, ale přesto jsem mu dal symbolicky 5 €, abych měl o důvod víc s majitelem svérázně naložit, až se v pátek večer vrátíme a auto bude fuč. Tento kemp jsme určili za start i cíl naší cyklistické výpravy. Leží na začátku černohorského pobřeží poblíž hranic z Chorvatskem. První naše kilometry na kole směřovaly do Herceg Novi, kde Simča vzápětí po 6 km bourala a rozmázla se přímo na promenádě u pláže. Zapomněla, že je plně naložená a tudíž široká jako náklaďák a také patřičně těžká. Proti ní jelo pomalu auto, nezvládla rovnováhu, a otřela se brašnami o jeho dveře, potom o zídku vpravo a ráda by se ještě jednou otřela o dveře toho auta, ale auto už tam v tu dobu nebylo a tak se válela na zemi. Bohužel kamera nebyla pohotová, takže nemohu nabídnout morbidní ukázky lidského neštěstí. Opustili jsme Herceg Novi a vydali se podél pobřeží do Tivatského zálivu. Kousek za městečkem Bijela - asi opravna lodí je obec Kamenari. Využíváme car ferry (trajekt) na převoz do Lepetane, úžinou širokou pouze 1 km s max. hloubkou 37 m (mapka zde). V pokladně se snažím zjistit cenu za převoz osoby a kola, ale místo toho mě posílá k lodi ať si nastoupíme. Ten pacholek ani nenaznačil, že je to zadarmo. Platí pouze auta. Odjezd je každých 15 minut.

Na palubě lodi obchází pasažery nějaký Albánec či spíše ojedinělý cikán a nabízí kosmetiku. Vylodíme se v Lepetane. Odtud směřujeme zatím rovinatým úsekem podél pláže do většího města Tivat. Rovina je tu spíše vzácností a tak není divu, že za městem mají malé mezinárodní letiště. Sezónně se létá i od nás. Za chvíli odlétá letadlo německé společnosti LTU (na obrázku).

Za Tivatem nás moře opouští, a znovu se objevuje po 19 km celkem nezáživného rovinatého úseku. Rovina končí stoupáním za obcí Lastva. Ale to už přijíždíme do Budvy - turisticky vyhledávaného města. Potkáváme tu zaparkovaný český autobus. I českých aut je o poznání více než v loňské sezóně. Je velmi potěšující (sice ne pro místní podnikatele), že sem západní turista nezavítá. Je tu hodně Srbů od Beogradu a z Vojvodiny a občas nějaký ten Bosňan. V Budvanském zálivu hned za Budvou leží Bečići - další turistické městečko se zvláštní architekturou hotelu Panorama. V zálivu je ostrov Sveti Nikola, ale neobydlen. Je na něm pouze maják.

Následuje vesnička Rafailovići a po ní Svatý Štefan s úžasným obydleným starobylým ostrůvkem propojeným s pevninou úzkou hrázkou. Tento unikát se často objevuje na propagačních letácích, lákajících turisty do Černé Hory. Na březích spojovací hráze jsou pláže, no zkrátka je to hezký.

Opouštíme Budvanský záliv a pokračujeme na Petrovac. Ovšem kousek za Sv.Štefanem jsem si všiml, že mi pomalu ale jistě uchází zadní kolo. V tu chvíli jsem si uvědomil, kde se to mohlo stát. Sjížděli jsme totiž prudké klesání a nestačil jsem se vyhnout hlubší díře a sjetá guma s těžkým nákladem neochránila duši před proražením. Bylo už pozdní odpoledne a mapa nabízela kemp kousek za Petrovacem v Buljarici. U Petrovace je možné odbočit na hlavní město Podgoricu, případně k nedalekému Národnímu parku a jezeru Skadar. Defekt nebyl tak vážný a umožnil nám dojet s dofukováním každých 10 minut zbylých 9 km do kempu. Do autokempu Buljarica jsme přijeli po 62 kilometrech a dnešní pouť zde zakončili. Za kolo jsme nic neplatili. Noc tu vyšla celkem na 6,82 €.

Druhý den - 30. srpna 2004 (na kole 56 km)
Srbsko a Černá Hora: Buljarica - Sutomore - Bar - Ulcinj

Ráno nás opět probudilo příšerné vedro. Ani noc za moc nestála. Zapomněli jsme si zavřít večer stan moskytiérou a nalétali nám tam desítky komárů. Dlouhý čas jsme potom strávili jejich likvidací. Za celou dobu cestování po pobřeží jsem s nimi neměl žádné problémy. Kemp to byl jinak dobrej. Nebylo tu přelidněno jako na této pohlednici. Záchody a vůbec sociální zařízení je tu kvalitní asi jako na veřejných záchodcích někde po zaplivanejch nádražních putikách. A přesto se nám tu líbí. Jsou tu lidi jako my, žádná nóbl společnost z luxusních hotelů. Na komfort si ani v nejmenším nepotrpíme, ba naopak. Ještě než jsme sbalili stan, vykoupali jsme se a hlavně jsem si na pláži opravil duši, abychom se vydali dál směrem k druhému největšímu městu Černé Hory - Bar. V Buljarici jsme ještě nakoupili zásoby.

Cestou míjíme letovisko Sutomore a vjíždíme do většího města Bar. Města Sutomore a Bar jsou jediná z pobřežních měst, která mají železniční spojení s Podgoricou a dále s vnitrozemím. Díky členitosti krajiny je tu železničních tratí velmi málo. Město Bar jen projedeme bez zastávek a střídavým stoupáním a klesáním se namáhavě v odpoledním horku blížíme k nejjižnějšímu městu Ulcinj. Asi 10 kilometrů před Ulcinjem nás předjede a zastavuje nějaké místní auto s reklamou pražské cestovky na zadním okně. Vyleze z něho chlap hovořící srbsky a německy. Chlap se nám snaží vnutit ubytování v jeho pensionu. Nabízí apartmán za 6,5 € za osobu a noc. Nijak zvlášť jsme na to nereagovali a zapamatovali si odkázání na cestovní kancelář Omega kdesi v Ulcinju. Je faktem, že žádný kemp jsme neměli v této lokalitě ověřený a tušení se nakonec ukázalo správné. Někde v centru jsme se skutečně rozhodli, že se začnem po tom shánět. Když jsme se zeptali, místo odpovědi jsme se dočkali pozvání za 5 € na osobu do hezkého omu. Rozhodli jsme se zůstat 2 noci.

Majitel nás uvedl do pokoje v přízemí. Bylo to na můj zvyk až příliš velké pohodlí. Stačil by mi postavit stan na dvorku, ale Simča byla jiného názoru. Zůstali jsme tedy. Majitel nehovořil srbsky, ale pouze albánsky a trochu anglicky. Hlavně nás vždy zaujala jeho fráze "nema problema". Chvilku jsme s ním a jeho ženou - mohamedánkou poseděli na terase před domem v chládku. K večeru jsme už jen nalehko nasedli na kola a rozjeli se trochu porozhlédnout po městě a okolí a také vykoupat. Na konci Ulcinju je most přes nějakou řeku nebo spíše kanál se stojatou vodou. Ve vodě jsou posazeny ohromné dřevěné konstrukce. Každá z nich má páku, na jejímž konci je zavěšen rozměrný čeřeň (viz obrázek).

Byli jsme se vykoupat na nejdelší písečné pláži v Černé Hoře (4 km). Na zpáteční cestě do města nám bránili v cestě krávy a Simča kolem nich projela s velkým respektem. Návrat do města byl už za tmy, nebylo kam spěchat. Osvětlené ulice Ulcinju, albánci na oslech. Je to nádhera a hlavně nikde žádní cizinci.

Třetí den - 31. srpna 2004 (na kole 40 km)
Srbsko a Černá Hora: Ulcinj - Ada Bojana - Ulcinj

Dnešek jsme měli celý na průzkum příhraniční oblasti. Hranice s Albánií jsou od Ulcinju vzdálené 18 km. Tvoří je řeka Bojana. Jedeme rovinatou oblastí silnicí podél nejdelší černohorské pláže. Náhle se silnice stáčí doprava k pláži a rovně vede už jen zpevněná cesta křovím. Je opatřena tabulí s nápisem "Pažnja ! Granični pojas" nebo-li albánsky "Veni re ! Zona Kufitare" Jedeme po prašné cestě a najednou se před námi otevírá volný prostor, na jehož konci stojí pozorovací věž a pod ní betonový bunkr. Došlo nám, že jsme na hranicích a další postup je vyloučen. Nenápadně jsme zacouvali zpět do houští a vytáhl jsem kameru, abych tu věž s bunkrem zachytil objektivem. Předpokládám, že ta věž není v provozu, alespoň přes den. Pokud to je nějaký hraniční přechod, tak není zakreslen v mapě a nebo je pouze pro místní styk. V Ulcinju nám říkali, že vstup do země tudy není možný. Raději jsme se tu moc nezdržovali a vypadli pryč. Simča z toho měla nervy na dranc.

Chuť si zpravila až na křižovatce s asfaltovou silnicí, kde byla cítit vůně blížícího se moře. Napojili jsme se opět na původní cestu a ta nás dovedla až k mostu přes řeku Bojanu, která tu tvoří dvouramennou deltu. Toto hlavní rameno patří po obou březích černohorcům. V deltě je romantická písečná pláž ADA. Nechtěli nás tam pustit bez splnění podmínky, že se hned svléknem do naha. Celý objekt je totiž raritou, kdy všichni návštěvníci se musí pohybovat po kempu i celé rekreační oblasti ADA pouze nazí. Pokud tuto podmínku nesplníme, je třeba zaplatit 5 € na osobu. I tak se nedostaneme daleko, protože dodržování tohoto pravidla je vyžadováno na mnoha místech. Nakonec jsme zapadli do jedné z útulných hospůdek tříhvězdičkové úrovně, postavených na březích řeky Bojany, zasahujících velkou částí nad vodní hladinu a s pěknými výhledy do delty.

Simča si tu dala plody mora se špagetami za 5 € a její oblíbené frappé. Nechali jsme tu 11,80 € a vydali se na tu nejdelší černohorskou pláž s názvem "Velika plaža". Vyskytují se tu spíše nápisy Copacabana Beach a možná, kdyby tu byly také pořádné vlny jako v Brazílii, tak by si pláž tento název zasloužila. Moře je mělké ještě hodně daleko od břehu a zcela písčité. Písek je zvláštně tmavý. Na pláži jsou stovky lehátek a slunečníků z rákosu. V této době jsou minimálně využité. Přišli jsme sem po 14. hodině a lehátka zabrali. Netrvalo dlouho a přišel k nám výběrčí, že chce zaplatit za užívání lehátka se slunečníkem 2 € za každého. Nebylo ještě pozdní odpoledne a tak jsme se divili zbytečně. Zkrátka platit chtějí všude. Těžko říci, zda tu je v sezóně plno, ale takhle je nás tu jen pár jednotlivců. My si však vychutnáváme pohodičku na závěr prázdninového měsíce. Zítra začíná škola a krásné počasí, jaké tu nyní panuje, není u nás ani v centru léta. Kratší dny a delší noci jsou však znát a tak se po 19. hodině odebíráme z pláže zpět do Ulcinju. Cestou kupujeme pohledy (účet zde).

Čtvrtý den - 1. září 2004 (na kole 73 km)
Srbsko a Černá Hora: Ulcinj - Bar - Sveti Štefan - Budva - Jaz

Ráno jsme se rozloučili s majitelem a mohamedánkou a opouštíme Ulcinj. Všude kolem je hemžení dětí. Mají první den školy. Vydáváme se na zpáteční cestu zpět do kopců a těch proklatých tunelů. Tunelů je tu hodně. Od krátkých 50 metrových až po 500 metrové. Jen několik z nich má umělé osvětlení, ale to funguje pouze v noci. Nejsou tu postaveny chodníky, ale pokud postaví cosi podobného chodníku, tak je to úzký proužek na vysokém obrubníku, sotva pro jednoho chodce. Jednou jsme to zkusili použít a z tunelu jsme vylezli jako kominíci - od výfukových sazí a pavučin. Minulý rok jsem si takto natrhl stehno kdesi u Makarské o traverzu nastraženou z boční zdi. Dále jsme to již nepokoušeli a přední světlo umístili dozadu na brašny a vyrazili do tmy po silnici.

Do Baru to jakžtakž utíkalo možná díky častému dobrodružství v tunelech. Simča objevila další sport. Na zpáteční cestě si vytyčila za cíl zastavit snad v každé pekárně při cestě. Nejdřív jsem jen kroutil hlavou a její počínání hodnotil jako pouhé zdržování, ale později jsem se také přidal, protože ty koláčky, koblížky a vůbec pečivo měli tak jemné, křupavé a mnohdy ještě teplé. Myslím, že právě pekárenské výrobky tvořili většinu naší stravy. Ráno a večer jsme vařili standardně polívky nebo polotovary z domů a přes den se cpali jídlem, co daly vesnice kolem silnic. Když jsme přijeli do Budvy, začali jsme shánět ubytování. Byli jsme teď trochu zhýčkaní, prostě mlsní a zkažení komfortem. Naštěstí jsme nic kloudného nenašli. Ono co bychom chtěli také za 10 € pro oba uprostřed Budvy, že ? Nejnižší taxa byla dvojnásob a ještě u takové nervózní báby, která nechtěla o slevě nic slyšet. Jen jsme to naivně 3x zkusili a stejně věděli, že skončíme za 7,40 € v kempu Jaz. Ten už je za kopcem kousek za Budvou. Udělali jsme jedině dobře, protože v těch pokojích vždy schází ta pravá atmosféra volnosti.

Usadili jsme se v kempu Jaz vedle Němců s karavanem. Pozorováním jim asi došlo, že jsme cizinci z Čech a donesl nám plechovku Staropramenu na zapití večeře. Zvědavost nás spojila ve společnou řeč a chvíli jsme poklábosili. Druhý den ráno německý pár odjel na sever do Srbska. Všimli jsme si jak nízko nad námi a pomalu přelétávají dopravní letadla k přistání. Jsme kousek od letiště Tivat. Tady v kempu Jaz mají písečnou pláž. Jen pozor ! Když jsme si vyřizovali na recepci pobyt, nutili nás ponechat jim pasy do druhého dne. To jsme jednoznačně odmítli a žádali o zaplacení pobytu předem. Nakonec jsme se dohodli. Pozdě večer chodil dokonce revizor po kempu a kontroloval doklady o pobytu. Nevynechal ani nás. Problém žádný nenastal. Kvalita vody je v kempu velmi špatná. Taková zvláštně vápenatá. Uvařil jsem si kafe a musel všechno vylít. Ani převařené se to nedá pít. Tady v Černé Hoře mají celkově všude špatnou vodu, ale tady je vyloženě odporná. Pitná je, ale pít se zkrátka nedá, fuj. Dnes bylo 29°C a jasno. Zde ty nejhorší kopce končí. Zítra nám zbývá dorazit zbytek do Zeleniky.

Pátý den - 2. září 2004 (na kole 89 km)
Srbsko a Černá Hora: Jaz - Tivat - Kotor - Risan - Kamenari - Bijela - Zelenika

Dnes jsme si přivstali. Je krátce po sedmé hodině. Ráno bylo chladno, rosa, ale v osm to zase pařilo. Obloha stále jak vymetená, jen občas nějaké to letadlo přeletí nad kempem. Vydáváme se k Tivatu. Věci jsme sušili ještě po cestě na řídítkách. Zastávku děláme v Radanoviči. U silnice stojí osamocená hospůdka. Čas nás netlačí. Jsme tu úplně sami. Číšník nám donesl jídelní lístek. Byl psaný srbskou azbukou. Číšník nám později řekl, že si myslel, že jsme Rusové. Nabídl nám abecedu. Tu jsme ihned odmítli, protože nám to připadalo srozumitelnější takhle. Nebylo to poprvé, co si nás místní lidé zařadili mezi Rusy. Dali jsme si vynikající čevapčiči s cibulkou za 2,5 €. Měli tady u nějaká ruská jídla a boršč. Napadlo mě, že by mohli mít tureckou kávu. Na mou duši byla uvedena v nápojovém lístku a za chvíli stála i na stole. Simča, která nesnese cukr v kafi ani v mikroskopickém množství, tu zažila šok. Káva se podává již dostatečně předslazená a navíc donesená cukřenka vybízí k doslazení. Prorusky orientovaná hospoda se nezapře. Jedna taková je ještě v Igalu. Já si kafe sladím a tady jsem se krásně najedl. Pro mě to byl ráj. Účet je zde.

Ceny jídla a pití:
Kousek za Radanoviči, na odlehlém místě Simča potkala želvu. Projeli jsme Tivatem a před námi se otevřel Tivatski záliv. Kousek před Lepetane jsme se rozhodli zůstat na kamínkové pláži a vykoupat se v poledním žáru. Dojel jsem do nedalekého marketu pro pítí a zdržel mě tam jeho majitel. Stěžoval si, co tu mají srbů ze severu, hlavně z Beogradu a jednu srbkyni má ubytovanou nahoře v patře nad prodejnou. Bylo hned patrné, že je silně nesnáší. Všiml jsem si zaparkovaného auta se značkou BG, co patří nejspíš jí. Chvíli jsem se posadil, má tu příjemný chládek. On mě donesl pivo a stále doléval gratis. Přinesl nějaké fotky a s patřičnou hrdostí je popisoval. Byl na nich on a nějací další kravaťáci. Nakonec z něho vypadlo, že je to jeho miláček Milo Djukanovič - prezident Černé Hory. Drželi se kolem ramen a byl na ty fotky obzvlášť pyšný. Pověděl jsem mu, že kdyby tu srby neměl, tak by to mohl nejspíš zavřít. Hlásil se hrdě k Djukanovičově politické straně. Asi bych tam byl dodnes a mohli si vyměňovat názory. Ovšem to bych byl nejspíš na mol. Úplně jsem zapomněl na Simču, jak tam trpí chudinka bez vody.

Mořský příliv mezitím zvedl hladinu o 20 cm. Bylo odpoledne a vydali jsme se dál do Kotorského zálivu. V Lepetane jsme projeli kolem přístavu, kde provozuje kyvadlovou dopravu do Kamenari trajekt , kterým jsme si před 4 dny zkrátili cestu. Byla by škoda se ošidit o nejkrásnější pohledy na skály a moře, které se dostává tak hluboko do vnitrozemí prostřednictvím Kotorského a Risanského zálivu. Neuvědomili jsme si, že cesta bude delší o 42 km. Stálo to však za to.

Zálivy jsou pojmenovány podle dvou větších měst Kotor a Risan. Silnice táhnoucí se kolem pobřeží, zrovna jako uličky ve městech, jsou velmi úzké. Všude je nedostatek místa, ale vzbuzuje to útulný dojem, který je estetický a vytváří příjemný pocit. Není tu ani přelidněno. Hodně tomu napomáhá minimální doprava díky existenci trajektu. Krásná místa na koupání jsou kolem vesnice Prčanj. Křišťálově čistá voda a bílý písek. Sem určitě příště znovu zavítáme. V zálivech jsou minimálně 2 fungující kempy. Všimli jsme si 2 velkých tmavých medúz. Tenhle druh jsem ještě nikde neviděl. Čert ví, co je to za potvory. Možná se to dozvím od někoho z vás v návštěvní knize dole.

Na konci Kotoru nás zastavil hlídkující policajt. Pravděpodobně tušil, že jsme cizinci a myslím, že ho nezajímal ani tak náš pas jako naše peníze. Kromě první otázky, odkud jsme, následovala vyloženě důvěrná a drzá otázka, čím jsme profesně doma v Čechách a jaký máme plat. Hned jsem si vzpomněl na minimální mzdu v Čechách a vypadlo ze mě celkem rychle 240-280 €uro. Na to se mi dostalo stejně rychlé odpovědi, že on také tak. Musel se ještě zeptat, kam jedeme, dostal odpověď do Igala. Vzpomněl jsem si na ty policajty v Bosně hned v úvodu tohoto cestopisu, jací to jsou zkorumpovaní panáci. Bylo na něm vyloženě vidět, že váhá s otázkou "dejte mi nějaké peníze". Po chvilce nesmyslného vyptávání, pokukování po zavazadlech a všelijakého vybavení kol nás propustil se slovy "máte to ještě daleko, měli jste použít trajekt". Konečně jsme mohli pokračovat nerušeně do Risankého zálivu přes Perast a Risan. Den se skutečně chýlí ke konci a tady mezi 1000 metrů vysokými skalami se slunce loučí mnohem dříve. Máme před sebou ještě Morinj, Kostanjica, než se dostaneme do Kamenari - na druhý břeh úžiny, který jsme si mohli zkrátit trajektem. Do kempu v Zelenice to máme ještě necelých 30 km. Do Kamenari přijíždíme po západu slunce a zbylých 15 km jízdy za šera jen přemýšlíme, jak to vypadá v našem základním kempu po 5 dnech putování černohorským pobřežím. Večer jsme narychlo postavili stan a ještě zajeli k plážové restauraci pozorovat, jak se loví za pomocí světlometu olihně a sépie. Dnešní den byl rekordní co se týče najetých kilometrů. Den jsme zakončili po 89 kilometrech. Pomohl nám k tomu bezesporu příznivější terén.

Šestý den - 3. září 2004 (na kole 15 km)
Srbsko a Černá Hora: Zelenika - Herceg Novi - Igalo a zpět

Tento poslední den našeho putování po černohorském pobřeží nám vlastně zbyl, neboť posledním nejzápadnějším městem pobřeží je lázeňské Igalo, které je vzdálené pouhých 7 km od základního kempu v Zelenice. Následuje chorvatská hranice. Ráno jsme si přispali. Přemístili jsme se do Igala a celé odpoledne se potulovali na písečné pláži a po pobřežních kavárničkách. Plážový písek v Igalu je léčivý. Lidé si to plácají na tělo. Na pláži se neplatí. Je tu dlouho od břehu mělko, jen 5-15 cm. Způsobuje to přehřátí vody, obvykle hodně přes 30°C. Je úžasné v té mělčině ležet třeba hodinu a vyhřívat se. Má to však jeden háček. Líbí se to také krabům, kteří jsou zavrtaní těsně pod povrchem písku a vzpomenou si vylézt, když na nich příliš dlouho ležíte.

V Igalu a Herceg Novi se zdá být levněji. Vanilkový nanuk místní výroby tu přijde 0,25 €, PET láhev 1,5 litrů vody 0,45 €, kafe a pivo stejně 0,5 €. V Herceg Novi je možné navštívit hrad. Města jsou už spojená zástavbou a je tu levná internetová kavárna. Až neuvěřitelně "dokonalé" se jeví chování černohorských podnikatelů, když odevšad se našim otázkám dostává slov "nemam probléma". Tyhle slova se nám pro dnešní den staly hitem a bavily nás až do večera.

Pobyt nám končí a odjíždíme domů s příjemnými pocity.

Herceg Novi - Dubrovnik - Split - Knin - Karlovac - Zagreb - Maribor - Graz - Wien - Znojmo - Jihlava - Havl.Brod - Hradec Králové - Smiřice
4.-5. září 2004 (autem 1310 km)

Ráno jsme vstali ještě za šera, naposledy sbalili stan a v 7:15 hod vyrazili na dlouhou cestu domů. Rozhodli jsme se, že pojedeme přes Chorvatsko a Slovinsko. Těžko říct, zda to bylo správné rozhodnutí. V Chorvatsku nás nečekalo nic dobrého. Při sjíždění z kopce do Opuzenu jsem předjížděl traktor nebo nějaký těžký povoz přes dvojitou plnou čáru. To se mi stalo osudným, neboť pod kopcem za zatáčkou nás vypozoroval policajt s dalekohledem a bylo jasné, že nyní nastanou skutečné problémy. Spustil na mě "Double full line !". Ani jsem se nestavěl na zadní a snažil si vytvořit základnu pro vyjednávání. Vyjel na mě s pokutou 160 € (hmm, zlatý policajti z Bosny). Tolik peněz mi možná zbývalo v peněžence, abych byl totálně švorc. Mezitím, co jsem chtěl začít vyjednávat, zastavil si druhé auto se stejným prohřeškem. Očividně měl kšeftů dostatek. Využil jsem toho a 100 €uro bankovku vytáhl z peněženky a schoval v kastlíku. Byl to zásadní tah. Potom jsem se snažil už jen vytlačit slzu ven a ukazovat peněženku, jak jsme na tom mizerně, že nás okradli a takové ty řeči. Pokutu jsem nakonec srazil na 15 €. I tak mi na pár minut zkazil náladu.

Cesta do Splitu neubíhala tak rychle, jak jsem si myslel. Zato ze Splitu do Zagrebu to nádherně ubíhalo a to jsme nevyužili ani souběžnou novou dálnici. Museli jsme vlastně šetřit na pokuty. Hranice slovinsko-rakouské jsme přejížděli po setmění. Navíc nás tu zdržela asi 20 minutová fronta. V Rakousku jsme si už dálniční známku koupili a 5 minut před půlnocí jsme projeli hraničním přechodem Hatě do Čech. Ve Znojmě jsme si udělali 30 minutovou přestávku na kafe a zde se také rozhodli pokračovat v jízdě až domů. Domů jsme přijeli k ránu ve 3:45 hod. Je to má první a rozhodně také poslední jízda stylem "nonstop" delší než 1000 km.

Zhodnocení a postřehy z cest.

Černá Hora je turistům vstřícná. Úbytek turistů, který byl největší v devadesátých letech se zastavil. Zdá se, že právě nyní je ten ideální čas tuto takřka nezávislou republiku navštívit. Lze očekávat, že trend turistiky bude postupně vzrůstat s rozvojem služeb v této oblasti a za pár let může klidně dosáhnout i takových rozměrů, jako jsou nechutně přelidněné pláže v Chorvatsku. Naštěstí českého našince v těchto destinacích lze potkat jen velmi zřídka. To platí už od Dubrovníku a dále na jih. Nejčastějšími návštěvníky jsou Srbové ze severu země a bosenští Srbové ze sousední Bosny a Hercegoviny. Černohorci na ně nenávistně nadávají, ale moc dobře si uvědomují, že právě oni tvoří možná více než 80 procent návštěvníků. Koho tu určitě nepotkáte, jsou Chorvaté. Příjemně nás překvapilo, že tu západní civilizace nemá velký vliv. Doufejme, že to tak vydrží co nejdéle. Všeobecná bezpečnost cizinců je dobrá, krádeže nejsou zvykem. Vezli jsme si s sebou 68 litrů benzínu mimo nádrž a obavy z kontroly na hranicích se naštěstí nikde nenaplnily. Díky tomu jsme mohli tankovat pouze levnější benzín v Bosně.

Při pobytu v kempech musíte počítat se zhoršenou kvalitou sociálních zařízení a kvalitou vody. Měla by být pitná, ale je tak vápenná, že mnohdy z ní je odporné i kafe. Pokud si na kvalitu nepotrpíte, čekají vás příznivé ceny a v porovnání se sousedním Chorvatskem nakoupíte o třetinu a jídlo o polovinu levněji, tedy jako u nás. V několika kempech chtějí nechat pasy jako zástavu do vašeho odchodu a zaplacení. Zásadně to odmítejte.

Na silnicích auta troubí zcela bezdůvodně, pravidelně a stále. Při setkání s cyklistou to platí dvojnásob.

Nejhezčí je asi Boka kotorská a ohromné skalní útvary v Risanském a Kotorském zálivu. To samé platí o malebných úzkých uličkách a písečných zátokách. Město Ulcinj má zase jiné etnické složení obyvatel. Vnitrozemí bude možná ještě zajímavější, ale to zase jindy.


Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: balkan.wz.cz/

• Hlavní
• Sekce
• Zábava
• Nástroje
• Společnost
• Různé
• IQ test
• Kontakt