Honduras (cestopis) (Republica de Honduras)

Země Mayů, kávy, tabák, bavlny, banánů a kokosových ořechů…

Název CZ: Honduraská republika
Název ENG: Honduras
Originální název: Republica de Honduras
Hlavní město: Tegucigalpa ( 776 400 obyv.)
Počet obyvatel: 6 824 830
Rozloha (km2): 112 090
Hustota osob/km2: 61
Umístění: Střední Amerika
Sousedi: Guatemala, Nikaragua, Salvador
Úřední jazyk: španělština
Gramotnost: 76,2
Náboženství: katolíci (85%), protestanti (10%)
Národnostní složení: Hondurasci (mestici) (90%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, SELA
Měna: lempira (HNL) = 100 centávů
Kurz (Kč): 1 lempira = 1,322 (25. 8. 2005)
Časové pásmo: UTC –6, CST (Central Standard Time)
Mezinárodní zkratka: HND
Doména (internet): .hn
Předvolba (telefon): 00504
Ekonomika: Jeden z nejchudších států této oblasti. Inflace 8%, nezaměstnanost 27%, zahr. dluh 5,2 mld. USD.
Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství
HDP (USD): 17,46 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 2 600
Vodní plocha (km2): 200
Velká města: San Pedro Sula, El Progreso
Hlavní řeky: Rio Coco, Rio Patuch, Rio Ulúa
Moře: Karibské moře, Fonsecký záliv, Honduraský záliv, Tichý oceán
Podnebí: tropický pás
Úhrn srážek: v oblastech u Karibského moře kolem 2900 mm; v oblastech u Tichého oceánu 1200-1900 mm
Roční teploty: v horských pánvích do 20 stupňů; v nížinách 25-27 stupňů Celsia
Reliéf: na východě nížiny; na jihu se táhne pohoří Kordiller (2000-2500 m) s nejvyšší vrcholem Cerro las Minas (2849 m n. m.)
Flora: savany, subtropické deštné lesy
Fauna: poměrně bohatá typicky středoamerická; množství druhu hmyzu, ptactva, plazů a savců (např. pekari, tapír, puma, jaguár)
Využití plochy: lesy (56%), orná půda (15%), pastviny (13%), ostatní (16%)
Zajímavosti (architektura): stavby mayské civilizace

Popis státu:

Historie:

Do 15. stol. říše Mayů. Roku 1507 se zde vylodil Krištof Kolumbus. Od konce 20. let 16. stol. začala španělská kolonizace a v roce 1529 se území stalo španělskou kolonií.
Roku 1821 vyhlášena nezávislost území na Španělsku. V letech 1821-23 součást Mexika. Roku 1838 vyhlášena republika a následující rok byla přijata první ústava.
Koncem 19. stol. byla velká část země rozprodána různým severoamerickým společnostem. USA zde získala velkou hospodářskou a politickou moc.
Roku 1964 vypukla tzv. fotbalová válka (válečný konflikt se Salvádorem). V letech 1972-81 vládla vojenská junta. Od roku 1982 má země civilní vládu (určitý vliv armády zachován).
Poč 80. let do země proudilo množství uprchlíků ze Salvadoru a Nikaragui.
Roku 1998 vyhlásil prezident boj proti korupci a vláda se snaží o liberální hospodářskou politiku.

Honduras se administrativně dělí na 18 departementů. Součástí země jsou ostrovy Islas de la Bahía a Islas del Cisne.
Země má značné nerostné bohatství. Těží se množství vzácného dřeva (cedr, mahagon, eben), dále zlato, stříbro, antimon, zinek, olovo.
Průmysl je málo rozvinutý. Silniční síť není příliš kvalitná a hustá (většinou jen západní část země). Železnice je málo a jen při Karibském moři.
Turisti jezdí do Hondurasu převážně za pozůstatky mayské kultury.
Hlavní zemědělské plodiny jsou káva, tabák, bavlna, banány, cukrová třtina, citrusové plody, kokosové ořechy. Hlavně se chová skot. V mořích při pobřeží se loví hlavně korýši (garnáti, langusty).
Vývoz: káva, tabák, bavlna, kokosové ořechy, citrusové plody, cukrová třtina, ryby.
Dovoz: zákl. potraviny a plodiny (méko, pšenice aj.), spotřební zboží.
Hlavními obchodními partnery jsou USA, Salvador, Portoriko, Guatemala, Mexiko.

Honduras: Očima cestovatele...

Úvod.

Pokud se sem rozhodnete přijet, dá se říci, že pro přípravu cesty do Hondurasu platí totéž, co jsem psal o Guatemale. Mapa se z internetu nedá stáhnout, osobně jsem používal Skládací mapu Guatemaly, která na okrajích zasahuje výrazně jak do Hondurasu, tak do Salvadoru. Místo průvodců stažených z internetu jsem tentokrát při přestupu v USA koupil Let's Go Central America (cca 22 USD) a byl jsem rád, protože takovou hloubku informací bych z internetu sháněl těžko. Jinak existuje také internetová verze - Let's Go Honduras. Pokud jde o zdravotní rizika, mohu jen zdůraznit ochranu proti malárii, protože - na rozdíl od Guatemaly - komáři všude štípali podstatně víc, a to i v nebezpečných večerních a nočních hodinách v místnostech s hustou sítí na oknech. Všude mi říkali - tady malárie nehrozí, ale dá se jim věřit? Raději bych nespoléhal. Nejlepší repelent měli v Roli's Place v Omoa - Repel-12 od Laboratorios Farsimán za 22 HNL (31 Kč). Na rozdíl od podstatně dražšího guatemalského spreje (název si už nepamatuji), Repel-12 účinkuje prakticky stoprocentně.

Honduraská měna se nazývá lempira (podle indiánského náčelníka, který bojoval proti Španělům), zkratka HNL. Kurs je v lednu 2005 okolo 18 - 19 HNL za 1 USD, v této prezentaci používám kurs 1 HNL = 1.40 Kč (25/18 = 1.33).

Každého cestujícího určitě bude zajímat bezpečnost. Nepodceňoval bych rizika, ale na druhou stranu to není důvod, proč sem nejezdit. Určitě si přečtěte varování amerického ministerstva zahraničí a americké ambasády, která jsou ze všech dostupných zdrojů (včetně turistických průvodců) nejsilnější. Nejrizikovější oblasti jsou město San Pedro Sula a východ Hondurasu (Olanchito, Trujillo a okolí). Na druhou stranu, situace se nevymyká kontrole, policie je velmi aktivní a při jízdě autobusem budete pravděpodobně několikrát zastavovat kvůli kontrole. Průvodce také upozorňuje na fakt, že turistické zájezdy jsou obecně víc ohrožené než jednotliví turisté, kteří cestují společně s místními veřejnou dopravou. Osobně jsem omezoval riziko tím, že jsem nikde nechodil v noci, kdy je všude nejvíc opilců a jiných existencí (den pro mne trval od 6 ráno do 18 večer, do 20 večer jsem v hotelu plánoval další den a pak šel spát, abych se mezi 5 - 6:30 probudil a nejpozději v 7:15 vyšel do ulic), dával pozor, co se děje v okolí a samozřejmě "nedával na odiv žádné bohatství", což není vůbec těžké, když nic cenného nemáte. Věci, které jsem nepotřeboval, jsem raději uložil u známých v Guatemale, už kvůli pohodlí a váze batohu.

Když všechno sečteme, stojí Honduras za návštěvu? Odpověděl bych - samostatně ne (ledaže byste byl potápěč a chtěl navštívit turistikou příliš nepoznamenané korálové útesy u ostrovů Utila a Roatán), ale jako drobný doplněk cesty do Guatemaly bez problému. Slavné zříceniny Copán jsou necelých 20 km od hranic a z Guatemala City pozemní cestou přístupnější než (mnohem zajímavější) Tikal. Pak jsou tu národní parky na severu (většinou je nutné se předem ohlásit a připravit - doprava do parků i uvnitř bývá obtížná, nejjednodušší je využít místní cestovní kancelář) a již zmiňované ostrovy. Tam jsem ovšem nebyl, musíte využít zkušeností jiných. Rozhodně nelituji návštěvy pevnosti Omoa a garifunských vesnic, i když podobné asi najdete i jinde. Naopak hlavní město Tegucigalpa všichni považují za obyčejné.

Honduras - 1. den
07.-08.01.2005

Guatemala City - Chiquimula - El Florido (přechod Guatemala - Honduras) - Copán Ruinas - San Pedro Sula

Pátek 7. ledna byl můj poslední pracovní den v Guatemala City. Plán na nejbližší dva dny byl jasný - vyjet co nejdříve z města, v sobotu si prohlédnout zříceniny Copán a večer dojet do San Pedro Sula. Ze San Pedra měl pak podle informací z Fahrplancenter v neděli v 6:30 ráno vyjet pravidelný vlak do města Tela - jediný osobní vlak v Hondurasu, v provozu pouze v pátek a v neděli.

V práci jsem skončil krátce po poledni. Kolegové mne odvezli autem na jeden z autobusových terminálů (shodou okolností hned vedle nádraží, kde jsem v září nastupoval do vlaku) a vyjel jsem směr Chiquimula. Cesta trvala asi 4 hodiny, v cíli jsem byl asi v 17:00. Po několika dotazech jsem asi za půl hodiny našel hotel Darío inzerovaný v průvodci (20 GTQ = cca 70 Kč za jednolůžkový pokoj), došel na večeři a šel spát. V samotné Chiquimule toho moc k vidění není, nejzajímavější je náměstí s bílým kostelem (viz fotografie) - a pak nádherná horská krajina, přes kterou se jede z hlavního města.

V sobotu ráno jsem vstal asi v 6 hodin a vyšel hledat autobus na honduraskou hranici El Florido. V Guatemale má cestovatel téměř jistotu, že sežene autobus kamkoli potřebuje. Obtížnější ovšem je najít, odkud jede - stanoviště autobusů jsou obvykle roztroušena do různých ulic podle směrů. Ani to ale není nepřekonatelný problém, místní lidé (včetně řidičů "konkurenčních" linek) toto zpravidla vědí a po pár dotazech vás nasměrují, kam potřebujete.

Mikrobus do El Florido vyjel krátce po 7:00, asi po dvou hodinách a několika zajížďkách do vesnic jsme byli na hranicích. Mikrobus se tu otáčí, přes hranice se musí pěšky. Přijeli jsme v poměrně nevhodný okamžik - krátce před námi tu zastavil turistický autobus (Copán je oblíbenou zajížďkou na poznávacích okruzích po Guatemale) a museli jsme dlouho čekat na odbavení. Když jsem se dostal k okénku a předložil pas, celník za mne vyplnil výstupní formulář řekl si za to o 20 quetzalů (GTQ, 70 Kč), samozřejmě bez potvrzení. Chyba z nezkušenosti - správný postup je, dojít k okénku bez fronty, požádat o formulář, vyplnit a pak ho předložit i s pasem - bylo by to bývalo rychleji a zadarmo. Na honduraské straně se při vstupu platí 3 USD - také bez potvrzení, ale zřejmě legálně, protože je to napsáno na velké vývěsce. Při čekání ve frontě jsem u veksláků vyměnil 100 GTQ (350 Kč) za 220 honduraských lempírů (HNL), abych měl první den čím platit. Mohl bych napsat "chyba číslo 2", protože přes dolary by kurs vyšel asi na 2.4, ale absolutní rozdíl byl tak malý a quetzalů jsem měl tolik, že nakonec bylo lépe, že jsem neměnil v oficiální směnárně dolary. Zajímavostí na této hranici je, že nikdo nikoho nekontroluje. Na silnici není žádná neprostupná závora, cestující musí přejít k domku asi 50 m od cesty, vystát frontu ke guatemalskému okénku, pak k honduraskému a nakonec se vrací zpět a pokračuje po silnici. Kdyby někdo chtěl projít přímo bez razítka v pasu, asi by prošel. Nikdo to ale nedělá - na jiných hranicích (i ve vnitrozemí) jsou časté kontroly a člověk bez vstupního razítka by určitě měl problémy.

Procedury na hranicích zabraly skoro hodinu. Když jsem byl hotový, vyšel jsem na honduraskou stranu hledat autobus do Copánu. K dispozici byl jediný mikrobus, ovšem byl jsem první cestující, a tak se čekalo dál. Asi po půlhodině (a to už jsem se díval na hodiny, protože se blížilo poledne a ještě jsem nikde nebyl) jsme vyjeli. Bus jel do centra města Copán Ruinas. Odtud je to ještě asi 2 km pěšky k vlastním zříceninám.

Archeologické naleziště Copán je právem považováno za vrcholnou atrakci Hondurasu. Pro mnohé turisty je to jediné místo, které v této zemi navštíví - a upřímně řečeno, o moc nepřicházejí. Copán byl osídlen v klasickém mayském období zhruba do roku 1100 a soupeřil s nedalekým městem Quiriguá (v Guatemale). Dnes tu můžeme obdivovat nejdelší mayský nápis (hieroglyfické schodiště), podzemní chodbu (na zvláštní vstupné, nebyl jsem tam) a řadu pyramid, stél i jiných staveb - některé restaurované, jiné tak jak byly objeveny - jako hromady kamení porostlé stromy. Opodál naleziště je i krátká stezka džunglí a muzeum, které ovšem bylo v době mé návštěvy zavřené.

V Copánu jsem strávil několik hodin a stačilo mi - naleziště je (např. na rozdíl od Tikalu nebo Ceibalu) na malém prostoru a velmi přehledné. Do města jsem se vrátil spolu se dvěma Američany rikšou (10 HNL = 14 Kč na osobu), našel autobus a jel do San Pedro Sula. Tam jsem na druhý pokus sehnal hotel San Juan v blízkosti autobusového nádraží za 84 HNL (120 Kč) na noc (nabízel se i jiný za 50 HNL = 70 Kč, ale v pokoji byla tak velká vrstva prachu, že jsem se tam neodvážil) a vyšel do města. 220 HNL vyměněných na hranicích už mi docházelo, sháněl jsem se proto po směnárně. A protože byla sobota večer a v bance bylo zavřeno, využil jsem znovu veksláků - tentokrát v kursu 18 HNL za dolar. Vekslákům se tu dá věřit, o dva dny později jsem v bance dostal kurs 18.6 - jen o 3 % lepší. Blížila se 18. hodina, spustil se prudký déšť, ulicemi se valily proudy vody. Dešťová sezóna, která v Guatemale končí v říjnu, je tady posunutá až do ledna. Začalo se stmívat, takže jakmile déšť ustal, rychle jsem spěchal do hotelu.

Honduras - 2. den
09.01.2005

San Pedro Sula - Puerto Cortés - Omoa

Plánování každé dovolené dokáží zkomplikovat pevné body v programu, kvůli kterým je nutné být v určitý den na určitém místě. Pokud jsou z nějakého důvodu v programu potřeba, je nejlepší umístit je na začátek nebo na konec. Během této dovolené jsem měl pevný bod jen jeden - odjet v neděli 9. ledna v 6:30 ráno vlakem ze San Pedro Sula do města Tela na karibském pobřeží. Podle webových stránek Fahrplancenter to měl být jediný pravidelný vlak s přepravou cestujících v Hondurasu, v provozu pouze v pátek a v neděli a s dobou jízdy přibližně 4 hodiny. Jakmile by se to podařilo, měl jsem v úmyslu strávit nějaký čas u moře, navštívit některá města a případně se podívat i na ostrovy Utila nebo Roatán, které jsou sice zajimavé spíš pro potápěče a pasívní rekreanty, ale jinak jsou považovány za další hlavní atrakci Hondurasu vedle Copánu.

Krátce před 6:00 jsem vyšel z hotelu směrem k náměstí. Město se teprve probouzelo, na ulicích nebyl skoro nikdo. Několik bezdomovců spalo při zdech. Z náměstí je na nádraží ještě asi 3 bloky. Protože San Pedro je považováno za jedno z nejnebezpečnějších měst Hondurasu, "vyměkl" jsem a odjel tam taxíkem za 30 HNL (42 Kč). Přijeli jsme na nádraží - ale vlak nikde. Taxikář se mnou ještě popojel na nedalekou tržnici vedle kolejí, ale ani tam o vlaku nikdo nic nevěděl. Nechal jsem se vysadit u nádraží, kde člen ochranky se samopalem hlídal naložené vagóny s řezivem. Potvrdil mi, že osobní vlaky už nejezdí, jen nákladní - dnes ale nepojede žádný, ani nebude k dispozici nikdo na ředitelství (byla neděle). Plán, který byl založený na nedělní jízdě vlakem, se rozsypal.

Co dělat? Na jednu stranu bylo jasné, že osobním vlakem se nesvezu. Na druhou stranu stály na kolejích naložené vozy se dřevem, na které pršelo a které - jak jsem předpokládal - se musí co nejrychleji dostat k odběrateli. V pondělí - zítra - se určitě dovím víc. Změnil jsem plán. Nepojedu ještě na východ, zůstanu v nejbližším okolí a v pondělí ráno se zeptám znovu.

Jedinou turistickou zajímavostí města San Pedro Sula je archeologické muzeum s bohatými sbírkami z vykopávek v blízkém okolí (Valle de Sula). Za shlédnutí stojí také katedrála na náměstí z počátku 20. století, byť se příliš neliší od kostelů v jiných městech. Jakmile jsem si vše prohlédl, odjel jsem na sever do města Puerto Cortés. Protože sem vede železnice ze San Pedro, mohli by vědět víc. Nikdo mi ovšem nebyl schopen ukázat, kde tu je (nebo bylo) nádraží, tak jsem to vzdal a pokračoval do nedalekého města Omoa.

Omoa je oblíbené turistické středisko - nachází se tu poměrně čistá pláž, známá španělská pevnost, hotely a restaurace. Autobus (který dál pokračoval ke guatemalské hranici Corinto) mne vysadil u hlavní silnice na kraji obce, tam mne hned "odchytl" rikša a odvezl do hotelu Roli's Place, který tu už 9 let provozuje jeden Švýcar. Odložil jsem věci, pozdravil se s několika Holanďany a Kanaďany a šel se podívat na pevnost. Je podstatně větší než nedaleký Castillo de San Felipe v Guatemale, sousedí s muzeem, zachovala se i část vnitřního vybavení (např. přes 4000 dělových koulí ve zbrojnici). Po prohlídce pevnosti jsem šel k moři a nakonec jsme asi v 5 lidech zašli do jedné z pobřežních restaurací na večeři.

Honduras - 3. den
10.01.2005

Omoa - Puerto Cortés - San Pedro Sula - El Progreso - Tela

Poté, co jsem neuspěl s cestou pravidelným vlakem v neděli, bylo mým prvním cílem dohodnout se s vedením honduraských železnic, zda by bylo možné se svézt alespoň na nákladním vlaku jako v Guatemale. Z Omoa jsem proto zamířil zpět, do Puerto Cortés a San Pedro Sula. Přijel jsem asi v devět hodin, na nádraží se už pracovalo, vozy se dřevem stály na původním místě. Vysvětlil jsem, o co mi jde, a obratem dostal odpověď, že jediná sjízdná trať vede v této oblasti pouze do Puerto Cortés, a jezdí tam jen nákladní vlaky. Obecně by svezení bylo možné, tentokrát je ale nutné počkat, protože je určitý úsek nesjízdný a opravuje se. Nejbližší nákladní vlak se plánuje na středu ráno kolem 8:00.

Poděkoval jsem a protože bylo teprve pondělí ráno, vyjel jsem autobusem směrem k pobřeží. Trávit čas v San Pedro by nemělo smysl, nic zajímavého tu v okolí už není. Na autobusovém nádraží mi po dotazu ukázali autobus do nedaleké obce El Progreso. Jeli jsme pomalu, se zajížďkami do menších měst. V obci La Lima byly z autobusu vidět zbytky zarostlých a zčásti rozkradených úzkokolejných drah, kterými bylo kdysi propleteno celé Valle de Sula. Býval bych ale byl raději, kdybychom jeli rychleji - městský život v Latinské Americe s množstvím trhovců už pro mne začínal ztrácet své kouzlo. Postupně jsem si uvědomoval, že asi sedím ve špatném autobuse - ze San Pedro do Tely (přes 100 km) se dá podle průvodce dojet za dvě hodiny, a nám trval první třicetikilometrový úsek skoro hodinu. V El Progreso jsem přestoupil do dalšího autobusu směr Tela (opět pomalého - jiné odtamtud nejezdily). Krajina na severu je úplně jiná než v centrální Guatemale - místo vyprahlých hor porostlých nízkou trávou tu všude vidíme plantáže kokosových palem. Do Tely to nakonec trvalo asi 4 hodiny.

Ve městě Tela jsem se ubytoval (původně jsem hledal Boarding House Sara inzerovaný v průvodci za 50 HNL = 70 Kč, ale někdo mne po dotazu nasměroval na jiný hotel se stejnou cenou - kompletně dřevěný, starý asi několik desítek let) a vyšel do města. Pokračovat do zajímavější La Ceiba by dnes už bylo riskantní. Město je (podobně jako jiná v regionu) obyčejné, veřejná pláž byla "nepoužitelná" (tak velké množství odpadků a psů jsem jinde neviděl) a jak se blížila 17. hodina, můj "konec dne" (po 18:00 se rychle stmívá a nedoporučuje se chodit po ulici), vzdal jsem i skromnější plán na kratší výlet do nedalekých garifunských vesnic Tornabé a Miami nebo návštěvu pláže u hotelu Telamar na vzdáleném předměstí. Místo toho jsem potkal jednoho Japonce a Poláka s americkým pasem, kteří přijeli do Hondurasu na čtrnáct dní a právě se vrátili z návštěvy nedalekého národního parku Jeanette Kawas (Punta Sal). Jednodenní výlet jim tam zajistila jedna z místních cestovních kanceláří a velmi si jej pochvalovali. Také doporučovali ostrov Roatán, na který se chystali zítra.

Den rychle skončil a šel jsem spát s tím, že zítřek se už musí zorganizovat lépe. Protože rychlý autobus z centra Tely nepojede, musím vyjet co nejdříve - nejlépe už v 6:00. Na světě (i v Hondurasu) jsou zajímavější místa než Tela.

Honduras - 4. den
11.01.2005
Tela - La Ceiba - Corozal - Sambo Creek

Podle plánu jsem vyšel z hotelu kolem šesté ráno na autobusové nádraží. Za chvíl jsme vyjeli směrem La Ceiba a i když jsme byli poloprázdní, na nikoho jsme dlouho nečekali. Podle průvodce měla cesta trvat dvě hodiny, nám stačila 1.5 h a vypadalo to, že jsme dojeli autobus, který vyjel půl hodiny před námi.

La Ceiba je turisticky atraktivní ze dvou důvodů - jednak jako přestupní bod pro přívoz na ostrovy Utila a Roatán, jednak jako sídlo řady zábavních podniků (podle tradice "Tegucigalpa myslí, San Pedro Sula pracuje a La Ceiba oslavuje"). Pro mne byla nejatraktivnější městská železnice a garifunské vesnice v okolí. Odpoledne jsem plánoval návrat rychlým autobusem do San Pedro Sula, abych mohl ve středu ráno vyjet ohlášeným nákladním vlakem.

Autobusové nádraží je na rozdíl od jiných latinskoamerických měst daleko od centra, něco přes kilometr. Protože nejel žádný městský autobus, šel jsem pěšky (a ignoroval přitom troubení taxikářů). V centru mi po pár dotazech ukázali, odkud jezdí vlaky. Na nádraží, dá-li se tak nazvat, stála souprava s velkou dieselovou lokomotivou a jedním osobním vozem, přestavěným z nákladního. Strojvedoucí právě tankoval naftu ze sudu ruční pumpou. Nasedl jsem do vlaku, už tam sedělo několik rodin (či spíš žen) s dětmi. K mému překvapení se vlak používal k běžné dopravě místních obyvatel ze vzdálené čtvrti do centra města - nebyla to turistická atrakce, jak jsem předpokládal. Za chvíli jsme vyjeli s lokomotivou vzadu. Průvodčí vybíral jízdné, 3 HNL (4.20 Kč) za osobu, o něco méně než je obvyklé u autobusů (4 HNL = 5.60 Kč). Jízdenky se nevydávají. Podél trati je několik bezejmenných zastávek, vlak zastavuje na znamení. Po příjezdu na konec trati jsme po pár minutách čekání vyjeli opačným směrem a kolem depa a "nádraží" dojeli na opačnou stranu, k přejezdu s hlavní silnicí v centru. Dál se už nejezdí, i když koleje vypadají nejméně několik desítek metrů sjízdné. Vystoupil jsem a šel se podívat do dvou blízkých parků, kde je spojena výstava rostlin se železniční expozicí. Pak jsem se vrátil na nádraží (pracuje tu ještě jeden "železničář" - účetní v kanceláři, i když mi není jasné, jak tam mohou účtovat jízdné, když nevydávají jízdenky).

Čas plynul, bylo potřeba se rychle rozhodnout, zda se ještě podívat do vesnic v okolí, nebo popojet zpět do Tely a navštívit Tornabé, nebo už raději neriskovat a jet přímo do San Pedro Sula, odkud má jet zítra vlak. Městským autobusem jsem dojel na terminál. Než jsem se začal ptát po možnostech, napadlo mne, že by bylo vhodné ještě zavolat na ředitelství drah a ověřit odjezd vlaku. Odpověď mne nepotěšila - práce na trati pokračují, pojede se o den později - ve čtvrtek. Znamenalo to, že na východě Hondurasu mohu strávit ještě jeden den. Co dělat? Teoreticky jsou dvě možnosti: buď se na den (či část dne) podívat na ostrovy Utila či Roatán, nebo strávit čas v garifunských vesnicích na pevnině. Rozhodl jsem se pro první možnost - ačkoli jsem tam původně neplánoval cestu (připadaly mi nezajímavé - jen pláže a možnosti potápění, na které nemám zkoušky a ani je během tak krátkého času nemohu složit), ostrovy mi doporučovalo tolik lidí, že jsem uvěřil, že na nich asi něco bude.

Podle průvodce se do přístavu nedá jet autobusem, jen taxi. Ptal jsem se na autobusovém terminálu, jestli tam přece jen nějaký bus nejede, ale všichni mi potvrdili, že skutečně ne. Je to ve Střední Americe vůbec možné? Na kombinace nebyl čas. Dohodl jsem s jedním taxikářem cenu 40 HNL (nakonec jsem mu dal 45 HNL = 63 Kč, a ještě si stěžoval, že je to málo) a jel. Přístav je skutečně poměrně daleko za městem, východním směrem (autobusový terminál je na západním okraji) a nejsou u něj žádné obytné domy, což asi rozhodlo o tom, že sem nevede žádná autobusová linka. Frekvence cestujících je tu - předpokládám - velmi nevyrovnaná (2 připlouvající a 2 odplouvající osobní lodě za den, a pak nepravidelné nákladní), což by pravidelnou linku s rozumným intervalem neuživilo. Podobných příkladů najdeme víc, např. letiště v San Pedro Sula.

V přístavu přišla špatná zpráva - loď na ostrov Utila odjíždí sice už za dvě hodiny (tedy kolem 16:00), ale protože doba jízdy je asi hodina, přijel bych tam krátce před setměním. Zpátky, abych stihl autobus z La Ceiba před 14:00, bych naopak musel vyjet už v 7:00 ráno. Z návštěvy ostrova bych neměl vůbec nic. Na Roatán se jede dvě hodiny, ani jsem nezjišťoval podrobnosti. Ještě poslední zaváhání - neobětovat projížďku vlakem ve prospěch ostrova? Rozhodl jsem se rychle - kvůli jízdě vlakem bylo už tolik zmatků a ztraceného času, že už to stojí za to, dotáhnout do konce. A podobné pobřeží jako na Utile je (podle průvodce) i v blízkých garifunských vesnicích.

Taxikář odjel, jak se dostat z přístavu zpět do civilizace? Cestou jsem si všiml, že jsme poměrně dlouho jeli po hlavní silnici, a přístav je jen asi 2 km stranou. Jak mi potvrdil vrátný v přístavu, hlavní silnice vedla na východ do města Trujillo přes vesnice Corozal a Sambo Creek, které byly nyní mým cílem. Rozhodl jsem se jít pěšky. Nedošel jsem daleko, a svezení mi nabídl řidič pickupu, který už vezl další dva lidi. Vysadil mne na křižovatce u benzinové pumpy, kde také zastavují autobusy.

První autobus, který přijel, byl dálkový do města Olanchito. Ve vesnici Corozal, která je první od La Ceiby, zastavuje na hlavní silnici stranou od obce. Šel jsem pěšky do centra, vesnice je - jako jiné v okolí - chudá, s nezpevněnými silnicemi, lidé se živí hlavně rybolovem. Ptám se na hotel, a někdo mi ukazuje cestu. Jediný (?) místní hotel má pokoje za 150 HNL = 210 Kč. Ještě jednou se ptám, zda je to nejvýhodnější nabídka, a když mi ji majitel potvrzuje, nezbývá než jít dál. Naštěstí v tom okamžiku přijíždí starý autobus do nedalekého Sambo Creek. Nastupuji, objíždíme obě vesnice, Sambo Creek je o poznání chudší. Nedaleko konečné autobusu je hotel. Noc za 100 HNL = 140 Kč je už "v limitu", odkládám batoh a jdu se podívat k moři a do vsi. Navzdory tomu, jak chudě a zanedbaně vypadá vesnice (nezpevněné cesty, občas poházené odpadky), je tu kvalitní infrastruktura - dvě internetové kavárny a řada obchodů. Po pláži jsem došel k restauraci a pozdravil se s místními (byl jsem ze všech nejbělejší - všichni ostatní jsou karibští černoši). Brzy připlula (pro místní obyvatele) další obživa - turisté, vracející se na motorovém člunu z blízkých ostrovů Cayos Cochinos. Tyto ostrůvky, poměrně nepřístupné (kvůli mořským proudům se dá tam i zpět plout jen v určité hodiny a ne každý den) jsou alternativou pro turisty, kteří si chtějí odpočinout od civilizace. Moře bylo ten den tak rozbouřené, že několik lidí mělo velkou práci, aby přitáhli plně naložený člun silnými lany ke břehu.

Po krátkém zaplavání v moři (jen krátkém, protože bylo chladno, přeháňky a velké vlny - totéž se dalo čekat na ostrovech) jsem se vrátil do hotelu a po hodině strávené vybíjením komárů (nevím, kudy tam létali, když v okně byla hustá síť) šel spát.

Honduras - 5. den
12.01.2005

Sambo Creek - Corozal - La Ceiba - Tela - San Pedro Sula - Puerto Cortés - Omoa

Z hotelu v Sambo Creek jsem plánoval vyjít kolem 7:00. Častým problémem v malých hotelech je, že pokud chce host ráno časně vstát, nenajde nikoho, kdo by mu odemkl hlavní vchod, protože všichni okolo mají posunutý rytmus. K něčemu podobnému došlo i tady. Všechno vyřešil pes, který zaštěkal a majitel otevřel.

Autobusy jezdí v Hondurasu často. Za chvíli jeden přijel, otočil se a jeli jsme zpět do La Ceiba. Na autobusovém terminálu jsme byli krátce po 8:00. Znovu jsem pro jistotu zavolal na ředitelství drah do San Pedro Sula, zda je zítřejší vlak skutečně potvrzený. Kdyby ho odložili o další den, dala by se ještě stihnout ranní loď na Utilu s odjezdem kolem 9:00 z přístavu. Paní, která odpovídala na telefon, řekla, že pojede - na nádraží mám být mezi 7 a 8 ráno. Ihned jsem se sháněl po autobusu do města Tela. Vedle sebe stály dva - levný pomalý a drahý rychlý. Vybral jsem ten druhý, k nelibosti agenta, který mne sem přivedl a předpokládal, že si vyberu ten jeho levný. Nikde jsme se dlouho nezdržovali a asi za hodinu jsme byli ve městě Tela. Rychlé autobusy jsou v této relaci méně pohodlné v tom, že nezajíždějí do města, ale zastavují na výpadovce na okraji (aby se nezdržovali cestující do San Pedro Sula). Pokud zároveň nejede místní autobus (a návštěvník nechce použít taxi), je potřeba jít do centra pěšky asi čtvrt hodiny. I tak to ale vyjde rychleji.

Z Tely jsem uvažoval o krátkém výletu do známých garifunských vesnic Tornabé a Miami, na které mi nezbyl čas v pondělí. Když jsem ale zjistil, že autobus krátce před mým příchodem odjel, další pojede za půl hodiny a cesta jedním směrem trvá hodinu, vzdal jsem to i tentokrát. Garifunské vesnice jsem už viděl. Místo toho jsem nastoupil do místního autobusu a nechal se odvézt k hotelu Telamar na západním předměstí Nueva Tela a lehl si tam na pláž. Počasí zrovna přálo, svítilo slunce, bylo teplo, dobře se plavalo. Pohovořil jsem tam i s nějakými Američany, kteří tam byli na dovolené.

Z pláže jsem šel přímo na autobusové nádraží společnosti Tela Expres, která provozuje přímé spoje do San Pedro Sula. Autobus odjížděl ve 14:00, doba jízdy měla být 1.5 hodiny. Něco takového by se mi bývalo hodilo už cestou sem. V San Pedro jsme byli před 16. hodinou. Plánoval jsem se tu ubytovat ve stejném hotelu jako první noc. Autobusové nádraží Tela Expres bylo ovšem dál od centra a cestou k hotelu jsem procházel kolem nádraží. Na ředitelství měli stále otevřené dveře. Proč nevyužít příležitosti a neohlásit se? Paní, která ráno odpovídala na můj dotaz, měla ovšem nyní trochu jiné informace. Zítřejší vlak není jistý, měl bych přijít mezi 7 a 8 hodinou ráno a zeptat se, jestli pojede. To už se mi přestávalo líbit. Požádal jsem ji, aby mi zavolala kolegu, se kterým jsem v pondělí všechno dohadoval. Přišel, zavolal někam mobilem - a odpověděl tentokrát s jistotou: oprava trati se protáhla, vlak nepojede ve čtvrtek, ale až v sobotu. To mi stačilo. Poděkoval jsem a omluvil se, že bohužel nemám víc času. Ihned z nádraží jsem šel na autobusový terminál a nechal se odvézt na okraj Puerto Cortés, na křižovatku, ze které jezdí autobusy do Omoa. Hlavně být pryč ze San Pedro Sula, kde už není co očekávat. Mikrobus byl poloprázdný, čekali jsme na cestující. Díval jsem se přitom na hodiny, protože soumrak byl na spadnutí. Po příjezdu do Puerto Cortés jel za chvíli autobus přímo do centra Omoa - na pobřeží, k hotelu Roli's Place. Přijeli jsme ještě v rozumný čas, v Roli's Place bylo volné místo, ubytoval jsem se a šel na večeři. Restaurace byla plná studentů místní námořnické školy, kteří vedle jídla pilně opisovali správné odpovědi na oxeroxované zkouškové otázky. Jeden z nich mi vyprávěl o svých zkušenostech z luxusních lodních výletů z Ameriky do Evropy (plavba přes oceán trvá asi 4 dny jedním směrem, na lodi je asi 2000 cestujících a 1000 členů posádky, cenu neznal, ale pohybuje se asi kolem 4000 USD na osobu). V hotelu jsme se pak sešli s dalšími turisty z Kanady.

Co dodat na závěr? Ledacos jsem viděl, ale méně, než by se bývalo dalo zvládnout při lepší organizaci. Nepodařilo se mi projet trať, kterou jsem chtěl, a při pokusech toho dosáhnout mi utekly další potenciální zajímavosti. Kdykoli se vzdám, většinou pak lituji, že jsem se nevzdal dřív a zbytečně dlouho vynakládal čas a energii na něco, co nakonec stejně nevyšlo. V tomto případě si ale myslím, že přinejmenším pondělní jednání na ředitelství mělo smysl. Podařilo se mi sehnat kontakty, které nebylo možné najít na internetu, a koneckonců získat zkušenost, že "Honduras není Guatemala". Pokud budete mít čas a chuť, přijeďte - v Hondurasu je sice "hustota zajímavostí" mnohem menší než v sousední Guatemale, ale i tak je na co se dívat a co dělat. Stejně jako jinde ve Střední Americe, lidé tu jsou velmi ochotní a vstřícní. Pokud vás zajímají honduraské železnice, zavolejte na čísla uvedená na zvláštní straně - a když nebudete mít stejnou smůlu, určitě se dohodnete a získáte zážitky, které se mi nepodařily. Kdyby takovéto kontakty byly k dispozici o měsíc dřív, bývalo by všechno vypadalo úplně jinak.

Reportáž pokračuje posledním dnem - návratem z Hondurasu do Guatemaly přes archeologické naleziště Quiriguá.

Honduras - 6. den
13.01.2005

Omoa - Corinto (přechod Honduras - Guatemala) - El Chinchado - Entre Rios - Morales - Quiriguá - Chiquimula

Je ráno v Omoa. Na západě Hondurasu už není co objevovat, společně se dvěma Holanďany odjíždím do Guatemaly. Svezeme se autobusem z centra obce na hlavní silnici, odtamtud nám za chvíli jede další bus k "Frontera Guatemala". Cesta trvá dlouho, projíždíme vesnicemi, kvalita silnice se postupně zhoršuje. Brzy ale bude lépe - vedle prašné cesty, po níž jedeme, se budují široké mosty pro nové spojení.

Po necelých dvou hodinách přijíždíme do obce Corinto. Autobus tu končí, všichni se přesouváme k honduraské celnici. Podobně jako v El Florido tu zdánlivě nikdo nic nehlídá, kancelář pohraniční stráže je v domku za plotem. Jdu k okénku požádat o formulář. Celník mi říká, že na výstupu není žádný potřeba, a zároveň mne žádá, abych šel bokem a podal mu pas. Po chvíli mi ho vrací orazítkovaný (jak jsem později zjistil, otiskl mi razítko na předposlední volnou stránku, čímž mi rozhodně radost neudělal) a žádá o 20 HNL (28 Kč) - asi za urychlené vyřízení, protože všichni ostatní mezitím stojí ve frontě. Další trik! Být hotový dřív samozřejmě nemá smysl, když není čím odjet dál. 20 HNL nemám po ruce, a tak se ztrácím v davu a nakonec odjíždím bez placení.

Za chvíli přijíždí pickup, jediná veřejná doprava v oblasti, nastupujeme a vyjíždíme. Hned za rohem je závora - pohraničník kontroluje všem pasy, zda prošli kontrolou (to u Copánu nebylo). Pokračujeme ještě několik kilometrů prašnou cestou, až přijíždíme ke stánku s občerstvením. Prašná silnice se mění na asfaltovou a místo pickupu tu stojí mikrobus. Nikde není žádná tabulka, ale je jasné, že toto je hraniční bod mezi Hondurasem a Guatemalou. Přestupujeme do mikrobusu. Silnice je nesrovnatelná, s novým asfaltovým povrchem, jedeme rychle. Po několika dalších kilometrech jsme u guatemalské celnice El Chinchado. Opět jdu pro formulář (vyzvedávám hned tři - i pro Holanďany), odmítám nabídku na rychlé odbavení a spolu s ostatními Středoameričany stojím ve frontě, až na mne vyjde řada. Neplatil jsem nic. Holanďané využili celníkovy nabídky, ale jestli nakonec něco platili, to jsem se nedověděl. Ani tady nemělo smysl pospíchat, protože mikrobus stejně čekal, až budou odbaveni všichni.

Kvalitní silnicí s mnoha zatáčkami (vyhýbají se hranicím pozemků?) pokračujeme. Mikrobus směřuje do Puerto Barrios, tak daleko ale nepotřebuji. Protože je (jako obvykle) uvnitř velký nával, požádal jsem raději už na celnici řidiče, aby mi zastavil na křižovatce s hlavní silnicí v obci Entre Ríos. Tady se totiž dají chytnout autobusy směr Guatemala City, které vyjíždějí z Puerto Barrios, a ušetřit tak minimálně hodinu. Vychází to, řidič zastavuje, několik lidí vystupuje (Holanďané pokračují - i na mé doporučení - do Puerto Barrios a Livingstonu, odkud zítra pojedou lodí přes Río Dulce) a přestupuji jiného do právě přijíždějícího mikrobusu. Jedeme do města Morales (můžete sledovat na mapě, z Morales je vidět jen "Mo" na pravém okraji) a dál po silnici CA9 k odbočce na archeologické naleziště Quiriguá. To je dnes mým hlavním cílem, už dlouho jsem ho chtěl navštívit, ale loni v září jsem dal přednost jízdě nákladním vlakem. Vystupuji na křižovatce. Podle mapy je naleziště několik kilometrů stranou a mám trochu obavy, jestli se tam dostanu. Ale jsme v Guatemale, což znamená, že veřejná doprava funguje. Během krátké chvíle tu jedou dva plné mikrobusy, třetí mne bere. Za chvíli se dovím důvod - hned vedle naleziště je banánová plantáž, je doba sklizně a oběma směry jezdí množství zemědělských dělníků.

Quiriguá nezklamala, je to jedna ze tří guatemalských památek na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejvýznamnější památkou je dvanáctimetrová Stéla E, nejvyšší na americkém kontinentu. Kromě toho je tu několik menších stél a zoomorfů s množstvím hieroglyfických nápisů, také tu, podobně jako jinde, najdeme zbytky akropole. Velmi neobvyklé je také přesné datování jednotlivých památek - tabulky uvádějí den, měsíc a rok, kdy byla příslušná stéla vztyčena. Pravděpodobně se dá vyčíst z hieroglyfů.

Zpátky jedu znovu mikrobusem. Krátce po výjezdu nás na několik minut zastavuje banánová lanovka, pomocí které dopravují sklizeň ze vzdálených částí plantáže k místu nakládky. Nechávám se vysadit na rozcestí na hlavní silnici, odkud mi po chvíli jede autobus do města Chiquimula. Bez problému jdu do hotelu Darío, kde už jsem spal první noc.


Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: railtrips.euweb.cz/

• Hlavní
• Sekce
• Zábava
• Nástroje
• Společnost
• Různé
• IQ test
• Kontakt